Jak na útoky lidí, kteří nerespektují naši práci nebo náš život?

Občas každého z nás potká, že mu někdo z okolí zasadí tvrdou ránu. Pokud připustíme, že se tak opravdu stalo, necítíme se dobře. Jsou lidé, kterým se udělá i fyzicky zle. Co z toho pro nás vyplývá?

Jediným důvodem, proč se to děje, je další lekce ve škole života. Úkol, s nímž se máme potkat, pochopit důvod a povznést se nad všechny domnělé křivdy.

Není to nic jiného, než zkouška naší duchovní síly – stát si za tím, čemu věříme, co nám dává smysl a co je bytostně naše.

Nějaký čas mi to samozřejmě trvalo. Byly i doby, kdy jsem byla tak paralyzovaná útoky zvenčí, že jsem se téměř zhroutila pod tíhou všeho zla a uvažovala jsem o tom, jestli skutečně to, jak žiji a co dělám, je správné. Postupně mi ale došlo, že jediná odpověď je opravdu v mém srdci – jen to je tím správným kompasem.

Příjemné pocity, které v nás naše práce a život vyvolávají, jsou jediným měřítkem toho, že jdeme správnou cestou, pro sebe správnou.

A že druhému nedává naše jednání smysl, je přece naprosto normální. Vždyť jsme každý na své individuální cestě duchovního zrání. A co nám vždy pomůže ještě více, je skutečnost, že i my jsme byli mezi takovými pochybovači a soudci, jen jsme už mnohem dál. Už nemáme potřebu ubližovat.

Ano, jsme tady po mnoho životů a každým z nich se posouváme dál. Nejprve patříme k lidem, jejichž způsobem jednání je spíše pudovost a útok (= když nezaútočím já, bude na mě zaútočeno). Tito lidé jsou zatím v sevření strachu a nevědí, že existuje něco jako respekt či ohleduplnost.

Nové životní postoje přicházejí až tehdy, když naše duše více vyzraje a ví, co je úcta a tolerance.

Děkuji všem svým tvrdým lekcím. Dnes už jsem vůči takovému jednání chladná, bez emocí. Vím, že to, co dělám, pomáhá, a to, jak žiji, mi vyhovuje a cítím spokojenost a naplnění. Přeji i vám, abyste si jednou mohli o sobě přečíst cokoli negativního a přitom se vám nerozbušilo srdce nebo nesevřel žaludek.

Jde to, jen to chce odvahu stát si za svým, věřit si a umět odpouštět těm, kdo ještě nevědí, jak se chovat s láskou a respektem.

Až se budou mít tito lidé sami rádi, nebudou mít zapotřebí zasazovat rány druhým.

Autorka Mgr. Marcela Horká, Česká Skalice 2019

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Vše se děje pro naše vnitřní posílení

Věděly jste, že jsou naše duše ve Zdroji (Univerzu) domluvené, co si zde v pozemském světě dají a čím si pomohou ke vzestupu?

Lidský život bývá někdy velmi bolavý, ale nic se neděje náhodou.

Vše je tu pro něco vyššího, významnějšího. Jsme na cestě, abychom na ní potkávali sami sebe. A to se nejběžněji děje prostřednictvím různých setkávání s druhými lidmi. Každý je totiž naším zrcadlem, z něhož si něco bereme sami pro sebe. A že je to někdy hodně drsná zkušenost? Ano, bývá tomu tak. A když teď napíši, že se to děje pro naše dobro, mnozí možná odloží další čtení. Zariskuji však a nezjemním…

Každý zážitek, každá událost a každý člověk, kterého potkáváme, je tu pro naše další posílení. Pokud zažíváme hodně tvrdé praktiky, je to signál, že je zažívat máme. Nejsme třeba dostatečně sebevědomí nebo si na sebe příliš nakládáme, a tak přijde někdo (zcela v souladu s řádem Vesmíru), kdo nás na tuto skutečnost upozorní. A možná i způsobem, který se nám nelíbí. O to ale jde, protože teprve pak přichází pomalé uvědomování si, že zřejmě nejdeme optimální cestou a měli bychom se zamyslet. Pokud tedy žijeme již s třetím alkoholikem, asi není něco v pořádku.

Nezachraňujeme třeba druhé příliš? Neobětujeme se jen pro ně, aby oni se cítili lépe, aniž bychom se ohlíželi na sebe a své potřeby?

Přátelé, všechno, co se děje, probíhá z lásky k vám. A i když tento fakt neoceníte dnes, z dlouhodobého hlediska pochopíte, že právě to jste potřebovali, abyste dnes byli na cestě k sobě.

Autorka Mgr. Marcela Horká, Česká Skalice 2019

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Transformace ženy

Úkolem ženy je zářit a pomáhat ostatním, pokud dělá jen to, co ji samotné dělá radost, přichází k ní přirozeně jen samé dobré věci a ona tak byť mnohdy nevědomky, otvírá duše lidí a přináší jim přesně to, co právě potřebují.

Matka, milenka, manažerka…

Žena má v současné době ne 5P ale 5M, je matka, manželka, milenka, manažerka, muž (rozuměj vyrovnanost mužského a ženského principu). Pokud je to tak, nic neočekává, na nic a nikoho nespoléhá, vystačí si sama ve všech ohledech, dělá jen to, co dělat chce. Žije v souladu s Božím plánem, má otevřené duchovní srdce. Ví, že je jen pouhým proudem vědomí ve fyzickém těle a jejím hlavním úkolem je udržovat Lásku a Světlo ve svém energetickém poli, aby se mohlo šířit dál. Načítá informace z Univerza a pokud potká strach, v klidu mu řekne: vidím tě, vnímám tě, přijímám tě, nemáš nade mnou moc, ví, že jakmile pocítí vibraci strachu a poddá se ji, je na nejlepší cestě prohrát.

Otevřené brány spolupráce

Transformovaná žena je vědomá bytost, která si řídí svůj život sama. Přijímá tak zářící střed své živé lásky, je jejím zářícím zdrojem, vnímá lehkost bytí, která ji dodává sílu, svobodu, pravdu, zvědomuje si své pocity, aby došla k uvědomění. Některým ženám se v určitém okamžiku jejich pozemské pouti navrací i jejich duchovní jméno, které je pro duši ve všech jejích inkarnacích stejné, protože obsahuje základní esenci její bytosti, což jí velmi pomáhá v pochopení, kdo vlastně je. Poznává tak i energie svého archetypu, které jsou její podstatou, navrací se k sobě. Odhaluje moc přítomného okamžiku, v tento jediný a správný čas i prostor, tady a teď prosí o vyrovnání energií svého srdce, aby mohla v zádech pocítit lehkost motýlích křídel. Nechá spirály energie prostoupit svým fyzickým tělem, odspoda nahoru, aby otevřely brány spolupráce a její Bůh prosí Boha ostatních o sdílení. Probudí v sobě Mistra a pak ho poslouchá při vědomí, že primární zdroj energie je všude kolem ní, je stálý, vždy k dispozici, nevyčerpatelný. Stačí jen přepnout své tělo na příjem této energie a pokud se to skutečně podaří, její buněčná paměť okamžitě zarezonuje s informacemi z vnějšího energetického pole a ona zaznamená prudký nárůst energie, který se projeví symptomy na jejím fyzickém těle (např. husí kůží), v takovém okamžiku si může být jistá, že se spojila, sama se sebou a s pravdou, která pro vývoj její duše, měla nějaký zásadní význam.

Žláza radosti a štěstí

Nezapomínejme také na fakt, že světelné bytosti jsou složeny z těch samých ingrediencí, jsou namíchány z té samé polévky jako celý Vesmír, potřebují nyní zvýšený přísun minerálů z nichž je vystavěno jejich pozemské, fyzické tělo, potřebují zvýšený přísun fosforu, který podporuje jejich vnitřní světlo, měly by si hýčkat svůj brzlík, tu malou solární pleteň, tu žlázu radosti a štěstí, pak si nebudou přetvářet své zkušenosti na problémy.

Ženský princip přináší planetě harmonii, lásku a smíření

Žena je nositelka světla, nositelka života, ženský princip byl odedávna tím, co přinášelo na planetu harmonii, lásku a smíření. Po tisíciletí byla jinová ženská energie potlačována, nyní nastal čas její transformace, svobodného propojení a vyrovnání s mužskými energiemi v bezpodmínečné lásce, je tedy připravena přijmout do svého života svůj dvojplamen, druhou polovinu své duše, v absolutní důvěře, pokoře a lásce. Pokud se spojí, nic nechybí a nic nepřebývá, jejich energie se násobí a vytváří společné energetické pole, které je neuvěřitelně tvořivé a obohacující nejen pro ně, ale i pro jejich okolí… Šťastná to žena 🙂

Autorka: Věra Kloučková, Smiřice 2017

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Osudovost

Ráda bych se dnes podělila o své pojetí osudu, tak jak ho v průběhu života vnímám. Ztotožňuji se s těmi, kteří říkají, že osud je dán, ale to, co je ponecháno nám, je svobodná vůle – schopnost ovlivnit osud tím způsobem, že se k němu nějak postavíme. Jde tedy o to, jak uchopíme příležitosti, které se nám nabízejí.

Pokud je necháme bez povšimnutí ležet, necháme je být, nic se nestane. Když jim odporujeme svými činy nebo myšlenkami (což mnohdy úplně stačí), vytvoříme si další a další překážky, které nám mnoho našich počinů ztíží nebo zcela znemožní. Jediná konstruktivní cesta je tedy cesta tvůrčí. Jak na to?

Uchopíme nabízenou příležitost jako výzvu. Vidíme v ní lekci, jež nám byla seslána, abychom opětovně prověřili sílu svého dosavadního poznání, svou odvahu, své záměry a nepřestali se stavět k životu čelem. Je zkrátka třeba neusnout na vavřínech a brát vše, co se nabízí, jako možnost posunout se dál.

Osud je něco, co jsme si vyvolili. Rozhodli jsme se pro to ve stavu Bardo, meziprostoru, kde duše čeká na další možné vtělení. Čeká, až se objeví právě takoví rodiče, kteří ji naučí mnoha dalším důležitým věcem (nebo naopak nenaučí, a to proto, že to právě tak potřebuje – zůstat nevědomou ještě po nějakou dobu, než konečně prozře).

Miluji svůj život. Vím už, jakou má cenu. A hlavně si uvědomuji i tu svou. Polovinu života jsem šla slepě za iluzemi, až jsem si musela pořádně natlouct. Naštěstí se mi moje víra ve Vyšší energii, jež nás přesahuje, vrátila. Každý den za to děkuji. Jsem, jaká jsem, a snažím se na cestu sebelásky navést i další dychtivé duše. Nastává čas otevření oči a uchopení osudu do vlastních rukou.

Autorka Mgr. Marcela Horká, Česká Skalice 2019

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Proces pomalého zrání

Zrání. Krásná metafora duchovního růstu. Zrajeme, ale neopadáváme. Naopak zůstáváme v krásné formě a kondici, na které budeme stále pracovat.

Moje zrání datuji do období před čtyřicátým rokem, lépe řečeno spíše počátek zrání. Do té doby bylo mé duchovní srdce přivřené. Neměla jsem odvahu vystoupit ze zajetých kolejí starých vzorců, ba ani jsem netušila, že to jde. Vzhlížela jsem k ostatním, kteří žili svůj život a myslela jsem si, že mají jen štěstí. Ani o něm jsem nebyla přesvědčená, že je v našich rukách. Až jednou…

Nechci rozepisovat, co se stalo, abych prozřela, leč náraz byl tvrdý a drsný. Hodně bolel. Teprve tehdy se přede mnou rozprostřelo něco, čemu lze říci „okamžik pravdy“. Musela jsem konat a netušila jsem, jak se bude můj život dále odvíjet. Šla jsem do neznáma a bylo mi mnohdy velmi úzko. Nějaký hlas uvnitř mě mi však velel: „Jdi, tady ti pšenka nepokvete. A chceš-li přežít, je to jediná možnost.“

A tak jsem poslechla, abych se po deseti letech mohla ohlédnout a říci si, že vystoupit ze známé zóny bylo to jediné, co mi dnes pomáhá býti sama sebou. Cítím, že už neživořím a že si mohu plnit své sny. Jak dalece, to ukáže čas a odvaha čelit výzvám. Ne všechno ještě zvládám, mnohdy mě zastaví váhání a staré myšlení, z něhož sice zbyly jen cáry, přesto žijí. Jsou ještě ve svých skrýších, kam jsem nedosáhla. I toto pátrání mě však naplňuje a baví. Život je dobrodružná jízda, která nikdy nekončí.

Zamysleme se všichni, jaký svět si tvoříme a co je naší nejvyšší vizí. Máme na to. Nejsme žádná „ořezávátka“. A ti, co nás o tom přesvědčovali, mluvili o sobě, ne o nás. Každý máme svou vlastní hodnotu a záleží jen na tom, kdy si to uvědomíme a k jaké metě se budeme ubírat.

Přeji vám všem, abyste prorazili první překážky a nebáli se nového, neznámého. V každém konci se skrývá nový začátek a většinou chutná sladce. A pokud je hořký, i to je zkušenost, cenná a potřebná. Jen se nebát si více naložit, protože dostáváme jen to, co uneseme. A cokoli se stane, je výzvou, nikoli problémem. Pokud tuto pravdu uchopíme z tohoto úhlu pohledu, otevře se před námi nový svět a objevíme netušený potenciál své duše. Pak už jen následujeme vnitřní vedení a důvěřujeme. Prosté, leč pro někoho těžké.

„ODVAHA JE STRACH, KTERÝ SE MODLÍ,“ řekl můj oblíbený spisovatel Coelho. Nádherná pravda. Jděme do toho, náš život je jen a jen v našich rukách. Jsme herci a máme své role, duše však ví, jaký scénář si napsala a co právě my potřebujeme. Děkujme a věřme, nejsme tu sami. Naše Nejvyšší Já nám ukazuje cestu. Jděme po ní.

Autorka Mgr. Marcela Horká, Česká Skalice 2019